Džuničiró Tanizaki (Junichiro Tanizaki)

Džuničiró Tanizaki (1886 - 1965) je považován za nejvýznamnějšího japonského spisovatele 20. století. Vedle mnoha děl prozaických, která jej proslavila nejvíce, se intenzivně věnoval i esejistice, napsal také několik divadelních her. Na Tokijské císařské univerzitě studoval japonskou literaturu, ale studia přerušil poté, co velice záhy dosáhl úspěchu na literární scéně svými povídkami s bizarními náměty. Pocházel z Tokia, ze staré obchodnické rodiny, ale po velkém zemětřesení, které postihlo Tokio a Jokohamu v září 1923, se přestěhoval do Kansai, západojaponské oblasti kolem Kjóta, Ósaky a Kóbe. Tento kraj, který je kolébkou japonské kultury, si hluboce zamiloval a zde také napsal svá nejlepší díla, jako byl román Ti, kteří raději kopřivy (1928) a novely Pokus o životopis Šunkin (1933), Požaté rákosí (1933), Slepcův příběh (1931), Tajný příběh knížete z Musaši (1935) aj., z nichž některé jsou známé z překladů i českým čtenářům. Zde také začal těsně před druhou světovou válkou pracovat na svém světově proslulém románu Sestry Makiolovy, který dokončil v roce 1948. Z jeho poválečné tvorby zaujala kritiky i čtenáře zejména novela Matka kapitána Šigemota (1949) a romány Klíč (1956) a Deník bláznivého starce (1961-62), jež líčí v psychologicky působivých zápletkách erotické vztahy mužů ve starším věku. Ve svém mládí byl Džuničiró Tanizaki nemálo ovlivněn i literaturami západními, ale celou svou duší byl vždy oddán staré japonské kultuře a tradičním estetickým ideálům. Právě proto dokázal ve svém stylu s uměleckým mistrovstvím skloubit přednosti písemnictví západního s domácími literárními tradicemi.