Deník

Peter Wilmont se s Misty seznámil na výtvarné škole. Kromě bradavky popíchnuté špendlíkem a svetru od krve ji zaujal ještě něčím jiným. Směsice odporu a obdivu vyústila ve sňatek a život v kamenném domě na ostrově Potchkeysea. „Všechno, co člověk dělá, je autoportrét". Misty chtěla být malířkou, ale těhotenství jí to znemožnilo - místo toho skončila jako servírka a pokojská, obtloustlá páchnoucí ženská, která svůj příběh zaznamenává ve formě deníkových zápisků pro svého manžela. „Pro tebe, milý Petere. Ty šmejde."
Peterův pokus o sebevraždu, který ho umrtví ve věčně kómatickém stavu, ji k umění navrací. Misty začíná malovat: impulzivně, automaticky. Jako kdyby jen zaznamenávala vize. Jako kdyby její ruku někdo vedl. „Skutečné umění vzniká jedině z utrpení." Pak zjistí, že manžel tajně psal na stěny domů které opravoval, zlověstná proroctví o ostrově, na který nemá nikdo „cizí" vstoupit; o ostrově, jejíž komunitu má kdosi spasit svými obrazy. Peterův otec zemřel, ale chybělo úmrtní oznámení. Sám Peter měl v sobě spoustu prášků na spaní, které nikdy nebral. A pak se utopí Mistina dcerka Tabi. „Zločiny proti celé skupině obyvatel." Spása má dost blízko apokalypse...
Palahniuk pokaždé zabrousí do jiných vod. V tomto díle se soustředí na grafologii a také na choroby slavných umělců. Za klíčovou větu Deníku můžeme považovat „Kde berete inspiraci?" Obrazy Misty Marie Wilmotové vznikají z čiré bolesti. A z donucení. Kritika se vzácně shoduje na tom, že Deník je autorovým nejambicióznějším dílem od legendárního Klubu rváčů.