Příběh služebnice
- Originální název:
- The Handmaid's Tale
- Překlad:
- Veronika Lásková
- Redakce:
- Petr Matoušek, Ludmila Böhmová
V roce 2008 vydalo nakladatelství BB art.
Parametry
| EAN | 9788073814120 |
|---|---|
| Počet stran | 336 |
| Rozměr | 150 x 210 mm |
| Rok vydání | 2008 |
| Vazba | pevná |
Antiutopie Příběh služebnice, která patří k vrcholům
tvorby Margaret Atwoodové a opět prokazuje autorčino úsilí ověřit
schopnost hrdinek přežít navzdory nejzoufalejší situaci, se dočkala
nominace mezi šestici kandidátů Bookerovy ceny 1986 a o rok později
vybojovala Cenu Arthura C. Clarka. Do filmové podoby s Natashou
Richardsonovou v hlavní roli román roku 1990 převedl režisér Volker
Schlöndorff podle scénáře Harolda Pintera.
Mladá žena, která se teď nedobrovolně jmenuje Fredova a jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme, nosí červené roucho symbolizující její úděl a chlopně přes oči, jimiž nemá zahlédnout, jak je svět kolem ní přitažený za vlasy. Byla totiž převychována a soustředí se výhradně na svůj „úkol": umístěna do domu ve čtvrti mocipánů, za jejímiž reáliemi poznáváme staroslavný Boston, slouží v roli služebnice vyšším zájmům Republiky Gileád, jejíž populační křivka byla drasticky ochromena ztrátou plodnosti. Sociální inženýři klerofašistického státu se s tím rozhodli bojovat na starozákonní způsob a nutí zbytek plodných žen, aby příslušníkům elity přiváděly na svět dítě, které už jako biologické matky nikdy neuvidí.
Autorčina pochmurná vize Spojených států blízké budoucnosti přivádí na scénu nejen mravní katastrofu v drastických všedních rozměrech, ale především osamělý hlas ženy toužící po nezvěstných blízkých, odňatých vzpomínkách, ztracené sebeúctě, svobodě volby i obyčejném štěstí založeném na hodnotách, které nevymaže ze světa ani sebezvrhlejší režim. V atmosféře, v níž je stále cítit duch její nešťastné předchůdkyně a která je o to drásavější, že v nepřirozeném běhu věcí mohou být podobných osudů tisíce, pořizuje Fredova zpověď pro ty, kdo ji snad jednou uslyší.
V alegorické narážce na Chaucera se tak spisovatelce podařilo vytvořit technicky neokázalý, zato působivý příspěvek k tradici literárních antiutopií 20. století, jaké v „krásném novém světě" bez citu, chuti a zápachu pěstovali Orwell, Huxley či Golding - a zjistili přitom, že když se kácí les, létají třísky, jenže jako v každé totalitě z toho profitují pouze někteří.
Mladá žena, která se teď nedobrovolně jmenuje Fredova a jejíž pravé jméno se nikdy nedozvíme, nosí červené roucho symbolizující její úděl a chlopně přes oči, jimiž nemá zahlédnout, jak je svět kolem ní přitažený za vlasy. Byla totiž převychována a soustředí se výhradně na svůj „úkol": umístěna do domu ve čtvrti mocipánů, za jejímiž reáliemi poznáváme staroslavný Boston, slouží v roli služebnice vyšším zájmům Republiky Gileád, jejíž populační křivka byla drasticky ochromena ztrátou plodnosti. Sociální inženýři klerofašistického státu se s tím rozhodli bojovat na starozákonní způsob a nutí zbytek plodných žen, aby příslušníkům elity přiváděly na svět dítě, které už jako biologické matky nikdy neuvidí.
Autorčina pochmurná vize Spojených států blízké budoucnosti přivádí na scénu nejen mravní katastrofu v drastických všedních rozměrech, ale především osamělý hlas ženy toužící po nezvěstných blízkých, odňatých vzpomínkách, ztracené sebeúctě, svobodě volby i obyčejném štěstí založeném na hodnotách, které nevymaže ze světa ani sebezvrhlejší režim. V atmosféře, v níž je stále cítit duch její nešťastné předchůdkyně a která je o to drásavější, že v nepřirozeném běhu věcí mohou být podobných osudů tisíce, pořizuje Fredova zpověď pro ty, kdo ji snad jednou uslyší.
V alegorické narážce na Chaucera se tak spisovatelce podařilo vytvořit technicky neokázalý, zato působivý příspěvek k tradici literárních antiutopií 20. století, jaké v „krásném novém světě" bez citu, chuti a zápachu pěstovali Orwell, Huxley či Golding - a zjistili přitom, že když se kácí les, létají třísky, jenže jako v každé totalitě z toho profitují pouze někteří.
