Tichá hrůza

Ať to zní sebepodivněji, patřilo odedávna k oblíbené lidské zábavě navzájem se povyrážet vyprávěním o hrůzách všeho druhu a v bezpečí u teplých krbů a pokud možno v četnějším obsazení společně se krásně bát. Snad v tom sehrála úlohu psychologická skutečnost, že obava vyslovená a strach přiznaný už jsou právě pro sám fakt vyslovení a přiznání jen poloviční a strašidlo připoutané magickou silou slova ke skutečnosti ztratí část své škodlivé moci.
A tak literární žánr horroru (což je právě jen anglické slovo pro hrůzu), může se pyšnit dlouhou řadou literárních předků, počínaje pohádkami a pověstmi, přes anglický gotický román až po slavná literární jména jako E. A. Poe, E. T. A. Hoffman, Maupassant a další a další. Nechyběli ovšem ani autoři, kterým to romantické strašení bylo záminkou k humorným a satirickým výletům do nadskutečna, ať už to je Oscar Wilde se svým Strašidlem Cantervillským, nebo u nás Karel Čapek některými strašidelnými pohádkami.
Moderní horror, oblíbený především v anglosaské literatuře, z nichž čerpá i tento výbor, vychází ze všech těchto pramenů. Zčásti si vypůjčuje z tradičních oblastí upírů, vlkodlaků a strašidel koncesovaných na zámcích a zříceninách; vychází ale také z nepřiznaných a podvědomých obav moderní doby, či naopak z obav tak prastarých, jako je strach člověka, že se mu příroda vymkne z rukou.
Snahou Tomáše Korbaře, který povídky vybral, uspořádal a přeložil, bylo uvést v tomto prvním českém výboru pokud možno co největší počet možných variací na téma horroru, od zajímavého anekdotického nápadu, rozvedeného v povídku, až po literárně nejlepší ukázky, kde hyperbola žánru je zvolena funkčně pro vyjádření pocitu, který se snad jinak ani lépe zachytit nedá, jako to ve svých horrorech dovede kupříkladu Bradbury.
Kniha vyšla poprvé v roce 1967 a pro obrovský úspěch měla v roce 1970 druhé vydání. Nyní, po 38 letech, vychází v nezměněné podobě po třetí.